Dobrou zprávou je, že většina dětí do deseti let není ve svých přáních ani vyjednávacích strategiích zas tak kreativní. Pokud se rodič nezlomí po prvním mírném nátlaku, jsou následnými strategiemi žebrání, řev nebo, u starších dětí, snaha smlouvat. Jak ale čelit tomu, že dítě svírá v ruce již dvanácté auto, i když jeho oblíbenou hračkou je stejně tablet? První trik je zkusit ho nechat vysvětlit, v čem je daná věc jiná než ta, co už má doma. Místo obligátního „takové už máš doma čtyři“ zkuste „a proč zrovna tohle?“
Jistě, bude to chvíli trvat, ale máte docela slušnou šanci, že samo dojde k závěru, že danou věc vlastně tolik nechce. Můžete také hrát hru „co jsi ochotný/ochotná pro to udělat?“ Tedy, když já ti teď koupím zmrzlinu, pomůžeš mi ty místo koukání na Večerníček s nádobím? Je to jedna z prvních příležitostí, jak svému potomkovi vysvětlit, že věci mají svou cenu. Dalším častým argumentem malých dětí je, že XY to má. Proti tomu se bojuje hodně těžko, ale zkusit můžete „a má to AB?“ popřípadě „ale ty máš zase…“ Prostě zkuste ukázat, že jenom proto, že to má někdo jiný, nutně neznamená, že to potřebuje taky. Nikdy není příliš brzy naučit se odolávat reklamě a také tlakům okolí.
U starších dětí, hlavně u těch, co už dostávají kapesné nebo dokonce chodí na brigády, je docela účinnou strategií to, že se s potomkem dohodnete na rozdělení nákladů. Tedy třeba, když si našetříš půlku, já ti proplatím tu druhou. Je dobré cíl nastavit tak, aby nebyl úplně nedosažitelný, ale na druhou stranu by mladý člověk měl být nucen něco obětovat. Tedy, pokud chce nový telefon, tak se bude muset na nějakou dobu vzdát kina, koncertů nebo pár odpolední/večerů s kamarády. Opět je také dobré rozlišovat, co váš syn či dcera skutečně potřebuje, a co je „jen“ snaha být cool. Pokud je to sportovec, tak ty tenisky asi vážně užije, na druhou stranu Converse nebo dokonce vintage adidasky k životu nezbytně nutné nejsou.
