Od té doby, co lidé přestali nosit pouze zvířecí kožešiny a začali se oblékat do tkanin, existuje také vlastní praní. Zpočátku lidé používali pouze mechanický způsob. Oblečení namáčeli v řece a mlácením o kameny a opětovným mácháním, z něj „vyprali“ špínu. Později začali (formou různých experimentů) poznávat schopnosti některých měkčících látek.
Nejstarší zmínky o způsobu praní
Archeologické průzkumy přinesly zajímavá zjištění o tom, že již staří Sumerové zaznamenávali rady, jak prát prádlo. Nejstarší záznam je z roku 2800 př. n. l.
Staří Egypťané používali ve svých hieroglyfech obrázek dvou nohou ve vodě, což byl znak pro praní prádla. Tehdy se totiž dávalo oblečení do obrovských kádí a pomocí šlapání se z něj dostávaly nečistoty. Ve vyhlášených prádelnách starého Říma již existoval cech valchářů. Šlo o jakési specialisty na praní prádla, kteří se předháněli v kvalitě. Nejpoužívanějším způsobem bylo namočení prádla v obrovských kádích do směsi vody, hlinky, louhu a moči. Valchář po té v kádi skákal a dupal, dokud nečistoty nepovolily. Po té vyměnil několikrát vodu a bylo vypráno.
Moderní způsoby praní
Později se začaly používat různé plácačky a tlouky a do prádla se začala přidávat směs tuku a popela z dřevěného uhlí. Obrovským skokem byl objev mýdla, které sice bylo vyráběno jinak, než známe dnes, ale důležité bylo, že pěnilo. A právě pěna je důležitá při uvolnění nečistot z mikroskopických částí tkanin.
Dalším velkým skokem byl středověký vynález valchy. Ta byla zpočátku z tvrdého dřeva, později ze skla a plechu. V Evropě se používala až do poloviny dvacátého století.
Přelom osmnáctého a devatenáctého století přinesl první stroje na praní. Ty byli zpočátku velké a vhodné pouze na praní v prádelnách či nemocnicích.
Teprve elektrifikace a vynález elektromotoru vedli k patentu první elektrické pračky. Stalo se tak v roce 1906 a autorem jednoho z nejpoužívanějších domácích elektrospotřebičů byl Alva Fischer. Automatická pračka tak skutečně patří, z pohledu dlouhodobé historie péče o prádlo, k nedávným objevům.
